Květen 2017

Na magistrát!

25. května 2017 v 13:50 | Zlobivý právník |  Střípky z řízení
NA HRAD! Pardon, vlastně jenom na magistrát. Asi mě zmátlo ego tamních úředníků, které je zhruba stejně vysoké, jako ty budovy, ve kterých jsou úřední šimlové ustájení.

Přišel za mnou kamarád, že mu došel příkaz k úhradě pokuty. Společné řízení o dvou přestupcích, celkem za 3 500 korun. Jeden nesmyslný přestupek překročení rychlosti na čtyřproudové silnici v obci o 15 km/h a druhý ještě nesmyslnější - noční jízda se zapnutými mlhovkami, když nebyla mlha. Materiální znaky obou dvou přestupků se limitně blíží nule, ale tohle magistrát nerozlišuje. Peníze jsou peníze. Konečně k tomu, aby tam ti úředníci z dopravně-správního vůbec mohli sedět, je výběr pokut nutný. Posílám odpor a žádám o spis do datové schránky.
Žádost zamítnuta.

Bavím se o tom s kamarádem a ten se mě vyděšeně ptá: "No to si děláš prdel,"
"Ne."
"No a co teď jako budeš dělat?"
Načež odpovídám, že teď teprve začne ta pravá zábava. Strkám mu do ruky papír o zplnomocnění k nahlédnutí do spisu. "Podepiš to."
Spokojeně překládám papír a loučíme se.

Je pondělí, 11:20. Vytahuji z nabíječky telefon a vyrážím na magorát. Teď už mi nejde jenom o spis - když už mě ti dementi donutili jít k nim do baráku, tak si to taky pěkně slíznou. Nikdy jsem tam nebyl, takže moje první zastávka je na recepci. Ptám se, kam mám jít, když potřebuji nahlédnout do spisu. Vrátný mě posílá za správními referentkami. Klepu na dveře jedné z kanceláří a líbezný hlásek mě zve dovnitř. Po otevření dveří mi málem spadne čelist. Člověk by si představil zatuchlého smradlavého úředníka s lehkým Alzheimerem, ne mladou sexy úřednici v minisukni. Vysvětluju jí, že potřebuju nahlédnout do spisu a očumuju jí výstřih, ve kterém se ukrývají pěkná plná prsa. Nebo aspoň kvalitní podprsenka. Je to fuk. Kouká na mě a pak vstává a že mám chvíli počkat. Její řeč těla prozrazuje, že už to dlouho nedělala. A chtěla by. Odchází vedle do kaneláře a pak se vrací zpátky s jakýmsi seznamem. Pokládá ho na stůl a sklání se k němu, přičemž vystrkuje svoji pohlednou prdelku. Koukáme do toho papíru, až najdeme zkratku jakési úřednice ze sousední budovy. Prý budu muset tam. Kreslí mi na papírek cestu a že kdybych se ztratil, tak se mám ještě zastavit. Wow.
Jenže můj cíl je jiný. První úřednice se z mé nasranosti vykoupila svoji sexy postavičkou, dál už to bude horší.

Vcházím do vedlejší budovy a vybíhám schody. Mířím ke stanovené kanceláři, načež vrážím do jakéhosi úředníka. Prý kam jdu. Odsekávám, že za paní Ouřednicí a že pro spis. Prý má dovolenou. Říkám, že to mě nezajímá, že chci spis. Úředník se kroutí a že nemá čas, že si mám telefonicky domluvit schůzku, načež ho pošťuchuji, že teda chci o tomhle odepření nahlédnutí do spisu sepsat úřední záznam a že ho tam stejně bude muset založit. Povoluje.

"Tak tady počkejte, já jdu pro klíče."
Nečekám. Jdu s ním pro klíče a pak ke kanceláři, do které sice nevstupuji, ale neustále mu čumím pod ruce. Vytahuje složku a pro vlastní klid v duši ji letmo projíždí. Jdeme k němu do kanceláře.
Usazuje mě u stolu a podává mi složku. Nechápu.

Já: "Tohle je teda spis jaké značky..?"
Úředník: "No obou, je to společné řízení."
J: "Počkat, to jsme se asi špatně pochopili, já myslím spisovou značku, ne číslo jednací..."
Ú: "Má dvě značky, jsou to dva přestupky."
J: "A můžu vidět tu slohu?"
Ú: Podává mi prázdné složky, na kterých je jedna značka.
J: "Tady se píše, že to je spis značky XXXX"
Ú: "Ano, to souhlasí."
J: Chvíli čekám, ale když nic, tak dodávám: "No takže chci vidět i ten druhý spis."
Ú: "Ten máte v tom. Už jsem vám říkal, že to je společné řízení."
J: "No já vím, že je společné, ale máte dvě spisové značky, tak musí být snad dva spisy, ne?"
Ú: "No já myslím, že to máme správně. Děláme to takhle pokaždé. Pokud se vám něco nezdá, tak se s tím pak vypořádejte, jak chcete, určitě budete vědět, jak."

No jasný, asi jsem jasnovidec. Jinými slovy úředník naznačuje, že magistrát si to prostě dělá, jak se mu nejlépe hodí a spoléhat se na to, že veřejnosprávní orgány postupují dle platné legislativy, je nesmysl a že pokud se mi to nelíbí, budu se s tím muset poprat. Zmrdi. Jako by nestačilo, že pokuty samy o sobě jsou ve většině případů jenom přitažlivý způsob přivýdělku obcí, oni na všechno prostě serou a táhnou to nejkratší a nejpohodlnější cestou, aby těch peněz vytřískali co nejvíc. A ještě to řekne takhle na plnou hubu.

Sedím nad spisem a bokem na papír si vypisuji první záchytné body. Dělám to vždycky - člověk si dost často na první pohled všimne věcí, které mu mohou v řízení pomoct, ale v závěru na ně zapomene, jak se brodí těmi tunami sračko-copypasty. Nad tvzením, že můj kamarád porušil paragraf (neoprávněné užití mlhovek) a tím pádem překročil maximální povolenou rychlost v obci o 15 (+-3) km/h se neudržím a vybuchuji smíchy. Úředník se na mě zaškaredí a zapíná si rádio. Dost mě to sere.

Je něco po čtvrt na jednu a do kanceláře nakukuje další ouřada se slovy "...jdeš na oběd?" Při pohledu na mě si se svým kolegou vymění jakýsi tajemný pohled plný vzájemného porozumnění a následně se jeho hlava vytrácí ze dveří. Letmým čtením jsem došel až na konec spisu a začínám číst znova, tentokráte již bedlivě. Poznámky na papíře se hromadí. Chci vidět spoupis listin, který je odfláknutý a vyplněný jen z poloviny. Fotím si ho a spokojeně pokračuji ve čtení. Úředník vydává všelijaké zvuky - buší do klávesnice, buší tužkou a prsty do stolu a píská si.

Hodiny tikají. Je 13:10 a úředník k mému překvapení vypíná počítač, otevírá dveře a hlásí "Tak budeme muset končit, já jdu na schůzi." Odpovídám, že teda končit ještě nebudeme, že si to chci ještě vyfotit. On že si mám domluvit telefonicky schůzku. Odsekávám, že to by se mu tak líbilo, aby si to do toho spisu mohli vklidu doplnit a pak tvrdit, že to tak bylo i předtím. Prý mě sem vůbec nemusel pouštět. Říkám mu, že by se radši místo poslouchání rádia a prozpěvování měl vzdělávat v oboru, a na truc dál sedím. Úředník mě probodává pohledem, ale nakonec zavírá dveře a čeká.
"Už to bude," uklidňuji ho.

"Tak, já jsem hotov," oznamuji mu asi po pěti minutách a úředník znova otevírá dveře. Brzdím ho, že nemá kam spěchat, že ještě sepíšeme protokol o nahlédnutí do spisu. Úředník protestuje.
"Četl jste správní řád?" Prý mě to nemusí zajímat. Dorážím na něj, že za co ho tady teda platí. Odpovídá mi, že si mám domluvit schůzku přes telefon a dořešíme to, ale že teď musí na schůzi, jinak že bude mít problém.
"Budete mít ještě větší, když to nesepíšete a budu si na vás stěžovat. A ta úřednice, kterou zastupujete, vám to dá taky sežrat, až zjistí, jak jste jí to pohnojil. Měla to tak hezky našlápnuté... Ale s vaším přístupem z toho nic nebude."

Zjevně se ti dva moc nemusí. Úředník nasraně zabouchává dveře a pouští počítač. Že mu mám dát občanku. Po chvíli vytlačí z tiskárny protokol a předává mi ho k podpisu.
"Ten řádek na vlastní vyjádření jste mohl udělat větší, se mi to tam ani nevleze všechny ty výtky." Au.
Podepisuji a spokojeně odcházím. Moje návštěva je u konce.

Kromě toho, že jsem se ve spisu přesvědčil o tom, že ani jedno řízení nemůžou vyhrát, jsem si hezky spravil náladu. Jsem zmrd, ale tomu dementovi to taky patřilo. Kdyby nedělali obstrukce a posílali to do datovky, jak mají, mohli zůstat tohoto romantického setkání ušetření.

Odcházím z úřednických stájí a tváře mi ovane čerstvý jarní větřík. Nasazuji si sluneční brýle a scházím po schodech dolů, kde splývám s procházejícím davem. Navenek se od nich nijak neliším. Obyčejný kluk mezi obyčejnými lidmi.
Jenom já vím, že mezi těmi lidmi jsem já ten nevychovaný zmrd, který kazí průměr a odmítá tupě bez mrknutí oka platit všechny složenky, které mu přistanou ve schránce.
Z jedoucího autobusu pak pozoruji, jak se mi ta úřednická šaškárna vzdaluje z dohledu. Dnes jsem položil základy něčemu, co se bude prolínat celým mým životem.

Nutno podotknout, že od této návštěvy uplynuly již 3 měsíce a magistrát mlčí. Na jednu stranu je to magistrát a přestupků tam za rok řeší tisíce, na druhou stranu bych se nedivil, kdyby už se neozvali. Fotografie stojícího vozidla s vypnutým motorem a zhasnutými světly totiž rozhodně není důkaz toho, že řidič jel se zapnutými mlhovkami.


Pár řádků pro pochybovačné hlavy:

Zaměstnance státní správy (tzn. úředníky, úřednice a stvoření nejrůznějšího druhu zaměstnané v útrobách úřadů) platíme my všichni ze svých daní. Takový úředník na odboru dopravy dostává měsíční prémie v hodnotě 2 - 8 000 korun v závislosti na tom, kolik pokut vyřeší. Když už někoho platím ze své kapsy, tak bych čekal, že se bude chovat slušně a především že tu práci bude odvádět aspoň trochu na úrovni. Zamyslete se, jestli by vás zaměstnavatel chtěl, kdybyste někde ve výrobě ojebávali množství surovin nebo na operačním sále odflákli operaci.

To, že vám přistane ve schránce složenka / příkaz / výzva, neznamená, že to musíte automaticky zaplatit. Takže až vám zase něco přijde, vzpomeňte si na to, kdo z těch peněz bude žít a jak se k běžným lidem úředníci chovají a dobře si rozmyslete, jestli vám takové dotování úředníků a městské kasy skutečně stojí za to.

Měříme rychlost vol. I

23. května 2017 v 18:15 | Zlobivý právník |  Pomáhat a chránit (a lhát)
Když mi došlo, že opičák z Blanenské zásahovky za rohem tu pokutu hodil do koše, začal jsem se nudit. Obecně je nějaké mizerné období na pokuty. Úřady nestíhají a člověk je z toho až nervní, jak se ty řízení vlečou. Na předvolání na magistrát čekám už 2 měsíce a vypadá to, že už se asi nedočkám. Sám o sobě jezdím vcelku normálně - jak zrovna chci, ale zároveň tak, abych nikoho neohrozil. Spousta lidí nadává na porušování pravidel silničního provozu, ale pak stejně jezdí jako dementi. Neříkám, že jsem 100% bez chyby, ale blbosti nedělám - minimálně ne tak, abych někomu způsobil újmu. Jenže to bych nebyl já, abych měl někdy dlouho nudu.

Jedu si takhle po rychlostce, poslouchám nově vypálené CD Hugha Laurieho a sleduji provoz. Blíží se křižovatka, která je relativně přehledná, pokud ji člověk neproletí ve 150. Jedu nějakých 83 km/h, rychlost je omezená na 70. V zálivu autobusové zastávky stojí hlídka PČR a měří rychlost. Projíždím křížovatkou a hlídka pouští diskotéku. Asi po 500 metrech zastavujeme v dalším zálivu. Policista vystupuje, z kufru si bere čepici a přistupuje ke mně.

"Dobrý den pane řidiči, silniční kontrola..." Klasika - doklady, technická. Prý 85 km/h a že to bude za 1000. Odpovídám, že to je špatný, že nemám peníze. Chvíli se takhle slovně oťukáváme a policajt nakonec slevuje na 500. Sděluji mu, že to asi bohužel nepůjde jinak, než přes správní řízení. Následně mě 10 minut přesvědčuje o tom, že se mi to nevyplatí a diví se mi. Nakonec mu nezbývá nic jiného, než si vytáhnout z kufru lejstra. Vlastně on jako takový nebyl pro mě až tolik důležitý, celou dobu jsem koukal po jeho kolegyni, která by mohla jít z fleku dělat do nějakého BDSM centra. Zatímco mi policajt melduje cosi o paní, která to taky zkoušela přes správní a za 6 měsíců ji stavěli a řekla jim, že to stejně zaplatila, moje představy se ubírají směrem, který zná asi každý chlap, když vidí pěknou policajtku. Kdyby tu tak byly dvě... asi bych zlobil, aby na mě vytáhla pouta. Vrrr...
Když mi dávala dýchnout a vytáhla na mě přístroj, který jenom pofoukáte a on vám vyhodnotí alkohol v dechu, málem jsem si stříkl do trenek. Vzhledem k mému povolání jsou mi měřící přístroje všeho druho poměrně blízké a tohle bylo pro mě opravdu něco. Chvíli jsem s ní debatoval o tom, jak to vlastně funguje, až nás odtrhl policajt. Zjevně žárlil. Sedají si do auta a uplyne asi 20 minut, než opíšou do formuláře věci z mých dokladů.

Přichází policajtka, sama. Že se mám usmívat, že si mě vyfotí. Následuje krátký flirt, než si ji její žárlivý kolega zase zavolá do auta. Beztak ze mně byla vlhká. Chvíli se nic neděje a pak vystupuje policajt a nese mi z půlky vyplněný formulář. Že prý chce telefonní číslo. Odpovídám, že mu telefon na sebe nedám, že se nenechám spamovat nějakým úřadem. Na jeho debilní dotaz, jak mě má uřad kontaktovat, mu sděluji, že asi bude muset písemně, jako to dělají všechny úřady.
Dostáváme se ke kolonce zaměstnání. Že tam teda napíše, že jsem nezaměstnaný. Pak se mě ptá, jestli tam má napsat pomlčku a že jsem student, načež mu odpovídám, že si tam může napsat, co chce, třeba že skáču po jedné noze. Když po mně vrhne vražedný pohled, dodávám, že si myslím, že pro řízení je to naprosto nepodstatná informace.

Následuje otázka, jestli s přestupkem souhlasím. Říkám, že ne. A jestli k tomu chci přidat nějaké vlastní vyjádření. "Nechci, s přestupkem nesouhlasím." Že prý to tam mám napsat.
"Nenapíšu, už to tam máte." Prý to je jejich tvrzení. Odpovídám, že jim tam stejně nic nenapíšu a na jeho troufalý dotaz, jestli mu to podepíšu odpovídám že ne a děkuju. Formulář si ofocuji a loučíme se.

"Mějte se, brzo se uvidíme."
Policajt nechápe, ale už toho má plné zuby. Usedají do auta a odjíždíme.

Z celého setkání jsem si odnesl jediné - jak asi musí být obyčejní lidé tupí, když na ně fungují takové věci a že je zajímavé, co tomu policajtovi normálně projde.
Vypadá to, že tohle jen tak nepustí - jen škoda, že si na měření rychlosti vybrali tak nešťastné místo. Tak snad bude tamní úřad rychlejší než magistrát.